Dobrovolně okraden, aneb Greyhoundem v USA už nikdy

crimeVždy, když někam vyrážím na cesty, tak od svého otce slyším větu „Nenech se okrást!“. Osobně tuto větu nenávidím, je přeci samozřejmé, že dobrovolně se o vlastní majetek připravit nenechám. Občas ale nastanou situace, kdy se ztráta nějaké věci či finančního obnosu vzhledem k okolnostem jeví jako nejlepší řešení. Já sám jsem si tím prošel v Atlantě a naštěstí mě to stálo pouze pár dolarů…

Vše začalo na služební cestě při které jsem navštívil Johnson city, malé městečko v Tennessee. Protože poblíž se nachází pouze malé letiště v Bristolu, které sice nabízí pravidelná spojení na mezinárodní letiště, ale za poměrně vysokou cenu. Rozhodl jsem se tedy pro nové dobrodružství a vyzkoušet Greyhound, což je největší americký autobusový dopravce.

Díky tomu, že jsem se do té doby pohyboval mezi movitějšími a vzdělanějšími Američany, tak jsem znal USA pouze z jednoho úhlu pohledu. Osobně jsem tedy neměl vůbec strach. Věděl jsem, že mě čeká jeden přestup a v centru Atlanty budu okolo 23. hodiny. Kousek je stanice  MARTA a přespím v hotelu u letiště. Jednoduché a bez problémů.

Když se však kolegové dozvěděli o mém plánu, tak mi jej rázně vymlouvali, že je to prý nebezpečné. Já však trval na svém. Nakonec jsem dostal téměř příkazem, že si mám koupit letenku. Ani to ale nezabralo a já si obhájil svou cestu Greyhoundem. To jsem ale ještě neměl tušení, jaké dobrodružství na mě čeká.

Ještě než jsem se vzdal na cestu, tak mě všichni pořád dokola varovali, že je v Atlantě vysoká kriminalita, že si mám nachystat na telefonu 911 apod. Já byl však stále sebejistý, že to přeci nemůže být problém, navíc jsem kus chlapa.

Sebejistota zmizela ihned po příjezdu na autobusové stanoviště Greyhoundu v Johnson City. Ta se nacházela v části města, kde mě nikdo nevzal, a já už vím proč. Špinavo a podivní lidé, navíc při čekání na autobus skutečně bílá ovce mezi černými. Navíc jsem se na cestu vydal v košili, tesilkách, s kufrem a taškou na notebook. Mí spolucestující byli špinaví a někteří měli věci v takovém tom plastovém pytli na odpadky. O ooou….

Čekala mě pětihodinová cesta s jedním přestupem a já se soustředil jen na jedinou věc, hlavně neusnout, neboť se probudím bez věcí. Je pravda, že alespoň řidič měl skutečný respekt a evidentně si proti němu nikdo nic nedovolil. Já tak mohl přemýšlet, že přeci jen se v USA nemají všichni tak dobře. To jsem ale ještě netušil že bude hůř…

Do Atlanty ve státu Georgia jsme přijížděli okolo 11. hodiny večerní a to už jsem z okna mohl vidět lidi válející se po zemi a různá noční individua. Když autobus konečně zastavil, věřil jsem, že to bude vysvobození. Omyl. Nebylo. Vystoupil jsem z autobusu a v oblasti 10m přede mnou obrovský oheň, lidé u barelu, bezdomovci, zdrogovaní lidé. Osobně mi to připomínalo začátek počítačové hry Soldier of Fortune.

Popadl jsem svá zavazadla a vydal se k blízké stanici MARTy(místní nadzemka). Problém nastal při nákupu jízdenky. Než jsem stačil vyndat peníze, už se kolem mě začali motat dva ne moc příjemní černoši.  Jeden neodbytně nabízel pomoc s nákupem jízdenky a druhý se mi motal okolo kufru.  Všude jen tma a nikde nikdo, věděl jsem, že se z toho lehce nedostanu.

Zprvu jsem „pomoc“ s nákupem jízdenky odítal a chystal jsem si peníze, ale poté jsem již značně nervózní z druhého týpka v mé těsné blízkosti usoudil, že bude jednodušší se nechat nachytat nákupem falešné jízdenky za 6$ a pak snad dají pokoj. Dal jsem tedy tomu více otravnému 6 dolarů a on se s nimi otočil k automatu, zároveň jsem si hlídal jeho parťáka, ale i tak jsem zpozoroval, že můj „pomocník“ jen vydal starou kartu z kapsy a podal mi ji se slovy „Here it is.“

Ihned jsem věděl, že je falešná, a doufal jsem, že oba zmizí. K mé velké úlevě se tak stalo. Karta byla skutečně již vybitá, a tak jsem si za dalších pár $ koupil novou. Naštěstí jsem cestou na letiště již žádná individua v přímém kontaktu nepotkal.

Po téhle zkušenosti již chápu všechny ty starosti o mé zdraví. Ne nadarmo má každý auto a ti, kteří na to mají, létají. Avšak byla to hodně dobrá zkušenost, která mě naštěstí stála jen nějakých pár dolarů navíc. Od té doby jsem si začal všímat ne jen těch movitějších, ale i těch chudých Američanů, kterých je v některých oblastech poměrně hodně.


Dodatek: Nejsem rasista, pouze píši, co jsem přesně zažil..

1 Comment

  1. 1.5.2015    

    Děkuju moc! Tohle jsem hledal.

Napsat komentář: zdarma Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

* Copy This Password *

* Type Or Paste Password Here *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Rubriky

Krátké zprávy

  • OSIsoft User Conference v Paříži 16/07/2013
    I když zrovna nepatřím mezi fanoušky Francie, tak se do země baget, sýrů a lahodného vína brzy podívám. Asi 100m od Eifelovky totiž bude 16-19 září probíhat Osisoft User Conference, kde budu svou mateřskou firmu reprezentovat. Tak snad si o Francii napravím své mínění.
My Flightdiary.net profile